Historie (z řec. ¸storťa, latin. historia) jsou vědou o vývoji lidí, pokud osvědčují se bytostmi společenskými a mravními. Předmětem její je tedy člověk jakožto část větších společností, dále společnosti tyto samy až po celek nejširší, lidstvo veškeré, ve svém cítění, myšlení, konání, snažení, pokud mělo vliv na vznikání a trvání, proměňování se a zanikání oněch větších společenských svazkův a na vývoj kultury lidské. V omezení tomto spočívá podstata děje (fakta) historického. Avšak i nejobyčejnější zjevy života denního stávají se předmětem pozorování historického, jsou-li typické, podávají-li nám vědomost o tom, co v určité době jistá třída lidí kulturně působila, nebo jaký byl stav tehdejší kultury. Látkou dějin jest minulost, nikoli však ona sama, nýbrž to, co z ní zbylo do přítomnosti, ať v upomínkách a zprávách, ať ve zbytcích trvajících dosud. Ležíť zajisté kořeny přítomnosti v minulosti, tak že každý bod v přítomnosti po jistou míru jest minulý, stal se; čím dříve byl a jak se stal, minulo, ale minulost ta celá jest ideálně v něm; ve vztazích pak přítomnosti k minulosti tkvějí zárodky budoucna. Toto poznání-pojem vývoje-určuje tendenci dějin v době naší, dává jim vnitřní, jednotnou spojitost, činí je vědou. V poznávání historickém vývoj patří k věci samé. [Dějiny] hledí pouze pátrati po něm, živě mu porozuměti a vylíčiti jej. Pojem vývoje žádá, aby děje historické považovány byly za řadu zjevů souvislých. Schopnost v tomto směru je pozorovati není lidem vrozena, je plodem pokročilého vzdělání; předpokládá názor 1. o jednotě člověčenstva, 2. že rozmanité projevy vůle lidí jsou ve spojení vnitřním a pod vlivem vzájemným i podmínek vnějších (fysických aj.), a 3. že pokračující změna vládne běhy lidskými. [Dějiny]-nám nejde o stanovení všeobecných typů, činitelův ani zákonů; jestiť jim dbáti individuálnosti lidské, pohnutek psychických i výkonů čistě ideálních; a pokud pocitnehledě ani k různosti intensity-zůstane funkcí immaterielní, pokud zůstane záhadou samovolnost zpětného působení nitra lidského na dojmy zažité zevně, potud [Dějiny]-nám zůstane nemožno hledati zákony po smyslu věd přírodních. [Dějiny] zřekly se illuse budovati budovy pořádku mravního, ale minulostí samou poučují nás o přítomnosti, dávajíce nám lépe poznávati samy sebe i ústředí, v němž žijeme, a učíce nás poznávati process, jakým duch náš se vyvinul. Ve smyslu tom lze zváti [Dějiny] svědomím, sebevědomím člověčenstva.Odhaluje-li nám básník ideální živly naší povahy, [Dějiny] odkrývají nám všechny prvky reální, z nichž průběhem věků pomalu se utvářel duch náš. Ohraničení. Pokud společnost lidská trvati bude, potud budou [Dějiny] Do budoucna nemají hranic, a to nejen co se týče látky, nýbrž i poznávavosti lidské. Mez počáteční položiti jest až k nejprvnějším, nejprostším stupňům vývoje společenského bytí lidstva, k samým počátkům vzdělání lidského. Není dob ani národů nehistorických; vymýtiti výraz »praehistorický« jest vyloučiti ohraničení dějin na t. zv. národy kulturní. Rozdělení Pro jednotnost svou látka dějinná nepřipouští rozdělení systematického. [Dějiny] děliti lze jenom thematicky a chronologicky. I. Rozdělení thematické, t. j. pokud se týče rozsahu a jakosti látky: A. Všeobecné [Dějiny] (universální, světové), které hledí si lidí ve všech dobách a na všech místech po jednotné souvislosti jejich vývoje. B. Specialisované či zvláštní [Dějiny] a) specialisované co do jakostného rozsahu látky: 1. [Dějiny] politické či občanské, které stopují vývoj státův a života státního; 2. [Dějiny] kulturní, jež se zabývají vývojem společenských útvarů životních a výsledků práce vyšlých hlavně ze soukromé činnosti lidí; b) specialisované co do kvantitativního rozsahu látky: 1. [Dějiny] jednotlivých zjevů státních specialisované v rozličné míře ([Dějiny] skupin státních, jednotlivých státův, území politických, provincií, krajův, institucí státních a pod.); 2. [Dějiny] jednotlivých území a míst ([Dějiny] territoriální, pokud území není jednotkou politickou; [Dějiny] měst, klášterův a pod.); 3. [Dějiny]-jednotlivých skupin lidských (národů, kmenů, rodin a životopisy); 4. [Dějiny]-jednotlivých dob (na př. [Dějiny] XVII. stol.); 5. [Dějiny] jednotlivých souvislých řad dějů ([Dějiny] válek husitských, revoluce francouzské a pod.); 6. [Dějiny] jednotlivých kulturních zjevů a činností ([Dějiny] náboženství, církevní, právní, stavovské, [Dějiny] literatury, věd, umění, mravův, orby, průmyslu, řemesel, obchodu, her, universit, voleb biskupských a pod.). Namnoze výrazem [Dějiny] myslívají se [Dějiny] politické. A se stanoviska toho [Dějiny] nazývány bývají politikou minulosti, politika pak [Dějiny]-nami přítomnosti. Proti tomu však doba nová činí mnoho námitek a nad [Dějiny] politické vychvaluje [Dějiny] kulturní. V pravdě [Dějiny] politické i kulturní jsou stejně oprávněná odvětví dějin, a jedny bez druhých existovati nemohou. Všeobecné [Dějiny] kulturní leží daleko v budoucnosti a bude to pravý dějepis všeobecný; k němu přispějí stejnou měrou [Dějiny] kulturní, jako politické. Nebude státi proti [Dějiny]-nám ostatním, a tyto proň nepozbudou ceny (Goll). Tak řeč. »všeobecné dějiny státní«, které přiřaďují k sobě na způsob kompendia [Dějiny] jednotlivých státův a důležitějších národů, [Dějiny]-nami všeobecnými nejsou. [Dějiny] filosofické, vnášejíce do dějin pozorování filosofické, patří na stupeň přechodní k filosofii dějin. II. Rozdělení chronologické. Poněvadž význačný tvar zjevů dějinných je posloupnost časová, rozdělení chronologické tkví v látce samé, i bylo ho užíváno již od rozšíření se křesťanství. Nyní běžné chronologické rozdělení na 3 doby: věk starý, střední a nový v principu založil Krištof Cellarius (1634-1707), ale epochy nejsou ustáleny. Věk starý, počínající od dob nejdávnějších, téměř všichni dějepisci souhlasně končí rozpadnutím se západ. říše Římské r. 476 po Kr. Věk střední jedni zakončují rokem 1453 (dobytí Cařihradu od Turků), druzí r. 1492 (objevení Ameriky), jiní r. 1517 (počátek reformace německé). Věk nový mnozí zavírají počátkem veliké revoluce francouzské (r. 1789), počínajíce odtud dobu novější. Methodologie. Látka historická nepodává se očitému pozorování přímo, nýbrž jen v pozůstatcích a zprávách namnoze všelijak přetvořených, ba někdy každá stopa vůbec zanikla. Tudy prvním úkolem methody historické, jehož se podjímá heuristika, jest látku sebrati. Druhá úloha methody je zjistiti skutečnost dějův, o nichž povědomí dochovalo se nám; prostředky toho kritika podává. Z pojmu vývoje plyne třetí výkon methody: poznati souvislost dějů zjištěných, což jest podstatou historického pojetí. Posléze jest prací methody výsledek badání vylíčiti způsobem náležitým-podání historické. Heuristiku, kritiku a pojetí, jež při práci historické nejsou odděleny, nýbrž ruku v ruce jdou, obyčejně však pouze heuristiku s kritikou shrnujeme pode jménem dějezpytu; podání historické i samo vypsání dějů nazýváme dějepisem. Methodě historické jest bojovati se dvojí obtíží: jedna vězí v látce, druhá v poznávavosti naší. Pro obtíže ty skepse obrací se proti jistotě výsledků její a dospěla až k okřídlenému výroku: »L'histoire n'est qu'une fable convenue« (Bern. le Bouvier, 1657) Jistota historického poznávání spočívá ve zkušenosti, že dovedeme správně pochopiti jednání lidí ostatních a vyložiti si pohnutky jeho analogií s nitrem svým vlastním. Pokud látky se týče, [Dějiny] osobují si zřejmost morální závislou na stálosti zákonů mravních, z nichž jistotu historickou podmiňuje hlavně tento: Člověk má mravní náklonnost poznávati a tvrditi pravdu i nedá se svésti od ní leč affekty nebo zájmy mocnějšími. Jednak v okolnosti této, jednak v neúplnosti látky vězí nejistota vědění našeho o dějích historických. Methoda podává poučení, jak jest uvarovati se chyb, a připouští mimo jistotu všechny stupně pravděpodobnosti, ba i možnosti, nazývajíc pravděpodobnými ději ty, pro něž mluví zprávy nebo nepřímé důvody závažnější, než jsou ty, které jim odporují, možnými pak ději ony, proti jejichž sběhnutí ani přímé, ani nepřímé důvody nemluví, kdežto bezpečných důvodů positivních pro ně se nedostává; vyžaduje však, aby badatel uvážil a zřejmě naznačil, až pokud) sou výsledky jeho jisty. pokud jen pravděpodobny nebo možny. I. Heuristika opatřuje materiál ku práci historické. Materiál, z něhož [Dějiny] čerpají své poznatky, nazýváme prameny, jichž rozeznati lze hlavně 2 skupiny: pozůstatky (totiž to, co bezprostředně zbylo z událostí, tedy také ta skrovná čásť dějů, které badatel každého času vidí jako svědek očitý), a tradici (co nějakým prostřednictvím nám o dějích je podáno). Pozůstatky, které daleky všeho úmyslu na upomínku a budoucnost, jsou pouhými zbytky dějů nebo činnosti lidské, jmenují se pozůstatky v užším smyslu (na př. řeči, jména, zvyky, mravy, mythy, kulty, instituce, nařízení, zákony, ústavy: plody tělesných i duševních schopností lidských, jako jsou díla vědecká, umělecká, řemeslná, průmyslová; tělesné pozůstatky lidí; zříceniny; akta o jednáních: zápisy sněmovní, koncilů, soudní; řeči. relace, noviny, pamflety; listy i soukromé, účty, urbáře atd.). Pozůstatky, v nichž tkví také již úmysl zachovati upomínku na to, co se událo, třeba jen pro osoby súčastněné, slují památníky (listiny právní, nápisy, náhrobky, pomníky, pamětní mince, mezníky; tituly, znaky atd.). Tradice podává nám paměť o minulosti, jak rozum lidský ji pojal. Lze rozlišiti tradici obraznou (výtvarné znázornění histor. osob a dějů), ústní (pověsti, přísloví, písně epické, vypravování, jež dlouhý čas kolovaly od úst k ústům, prve než byly napsány) a písemní (nápisy historické, kalendáře, rodokmeny, genealogie, letopisy, kroniky, paměti, životopisy, spisy historické)-Umění heuristiky spočívá v tom, aby dovedla rozšířiti látku historickou, a to i na takové druhy předmětů, které dříve nebyly považovány za látku dějinnou. Postupnému rozšiřování látky [Dějiny] děkují za valnou čásť pokroku, jehož se dodělaly, a v dalším rozšíření její tkvějí kořeny lepšího poznání minulosti. II. Kritika má zkoumati děje, o nichž nás prameny zpravují, a buď zjistiti skutečnost jejich, buď rozhodnouti o pravděpodobnosti, po případě možnosti jejich, buď dokonce zavrhnouti je. Zprávy o dějích, jež prameny podávají, slují svědectvími. Kritika především rozhodne, zda příslušnou zprávu vůbec lze připustiti jako svědectví-kritika vnější, nižší; potom posuzuje poměr svědectví uznaných k dějům samým, rozhodujíc o bezpečnosti, pravděpodobnosti, možnosti či zavržitelnosti jejich-kritika vnitřní, vyšší; posledním úkolem její je kritické uspořádání látky.-Methodika kritiky poučuje nás o zásadách, pravidlech a umělých obratech, jimiž lze dostáti úlohám jejím, ale mimo znalost jejich historikovi nutny jsou tyto vlastnosti: nezrušitelná láska ku pravdě dějinné, jasná mysl a hbitá správnost úsudku. Hlavními zbraněmi hist. kritiky jest porovnávání a kombinace. Vnější kritice jde především o zkoušku pravosti pramenův i táže se 1. je-li pramen skutečně tím, zač se vydává; 2. je-li skutečně tím, zač dosud byl pokládán a 3 zda zůstal pramen tím, čím původně byl, či dají-li se poznati na něm změny nějaké. Při odpovědi záporné jde v případě prvním o padělek, ve druhém případě o klam, ve třetím případě o interpolaci. Padělky a interpolace jest vymýtiti z látky historické, pozná-li se však čas a účel jejich vzniku, mohou posloužiti tudy za cenný pramen historický. Poznáním klamu opravuje se mylné domnění předešlé. Interpolace nejhojněji vyskytují se v opisích, když něco buď vypuštěno jest z originálu, buď k němu přidáno.-Druhým úkolem kritiky vnější jest vnější určení pramenů, jemuž jde o vyšetření těchto otázek: 1. kdy a 2. kde příslušný pramen vznikl? 3. od koho pochází? 4. jakého druhu pramen jest? (rozbor pramenů). Rozbor pramenů stanoví, zda příslušný pramen je pramenem původním či odvozeným. Pramenem původním je ten, mezi nímž a dějem, o němž svědčí, stojí zkušenost bezprostřední. Prameny odvozené čerpají vědomost o dějích z pramenů jiných, ať původních, ať odvozených. Taková je přesnost kritiky hist., že na př. Giesebrechtovi r. 1841 podařilo se z několika pramenů odvozených rekonstruovati jejich společný a ztracený na ten čas pramen původní, letopisy altajské, jež r. 1867 skutečně v té podobě byly nalezeny. Posledním činem kritiky vnější jest recense a edice pramenů; jí jde o soudné obnovení textu pramenů písemných a uveřejnění jich. Úkony vnitřní kritiky jsou: 1. určení vnitřní ceny pramenů, při čemž stanoví se povaha pramenův, individualita autorova (zvl. okolnost, zda mohl pravdu zvěděti a podati), vliv času a místa na autora a posléze míra spolehlivosti pramenů; 2. vzájemná kontrola svědectví pramenů, pod niž spadá kontrola dějů dosvědčených svědectvím jediným, která koná se zkouškou »vnitřní pravděpodobnosti« (úvaha, zda děj zpravený hodí se do souvislosti dějů známých) a »důvodem záporným« (argumentum negativum, arg. ex silentio; důkaz nepravdy čerpanývelmi obezřele-z mlčení pramenů příslušných); 3. závěrečný soud o skutečnosti, při němž prvním pravidlem jest: »vota sunt ponderanda, non numeranda«. Kritické uspořádání látky, vycházejíc z otázky, zda látka zjištěná obsahuje ony momenty, o nichž svědectví badatel hledá, či v jaké míře jest neúplna, má hlavně zjistiti mezery v materiálu historickém; tudy nestačí přihlížeti pouze k posloupnosti časové (regesta, nýbrž jest urovnati látku po hlediscích rozmanitých, aby linie křižovaly se jak nejvíce (na př. podle místa. podle místa a času zároveň. po hlediscích věcných). III. Pojetí hledíc poznati souvislost dějů zjištěných vzhledem k vývoji všeobecnému, má vyhověti těmto požadavkům: 1. porozuměti dějům ve významu jejich pro souvislost-interpretace; 2. spojiti je mezi sebou a s celkem-kombinace; 3. obrazotvorností reprodukovati je-reprodukce; 4. poznati všeobecné podmínky spojení jejich. Interpretace nejsnazší je při pozůstatcích; při tradici je přihlížeti k písmu a zevnějšku pramenů, k řeči a slohu, k povaze pramenův i jest interpretovati děje z doby a místa vzniku pramenů, z individuality autorovy atd. Kombi nace chce poznati jednotlivá data jakožto články v řadě vývoje; za cílem tím nelze jí bráti se cestou ani čistě deduktivní, ani induktivní; mnohdy poslouží jí intuice, inspirace, ale šťastný nápad ten jest jí kontrolovati všemi daty. Analogie užité musí opírati se o znalost bytosti lidské i příslušné poměry. Své konjektury a hypothesy (předpokládání fakt nedosvědčených, jež však dají se spojiti s daty zjištěnými a vysvětlují je) kombinace buď podporuje nebo vyvrací důvody a priori založenými na základech metafysických, fysických a mravních. Vůbec kombinace je dusí badání historického i koná se jednak po hledisku času a místa' jednak po látkách. K reprodukci, jež má nám sestrojiti představu dějů v jejich souvislosti, nutně potřebí jest obrazotvornosti; tato však je vázána tuhou kontrolou a danými daty. »Nadání vžíti se do jiné doby a povahy cizího národu musí schopnost historickou osvědčiti přede vším jiným« (Gervinus). Při pojetí podmínek všeobecných je dbáti podmínek fysických, psychických (a to jak duševních podmínek jednotlivců, tak podmínek sociálně psychických) a kulturních. Zkoumání to dotýká se již úlohy filosofie dějin, která vyšetřuje základní podmínky a pochody, na nichž spočívá vývoj dějinný, předpokládajíc a hledajíc plán, po kterém by [Dějiny] souvisely, určujíc každému zjevu historickému místo v něm i úlohu a odhadujíc cenu jeho po tom, jak sloužil k uskutečnění onoho plánu; ona spatřuje, tuší, nebo věští onen cíl, ke kterému proud dějin spěje a dospěje; hledí do budoucnosti a do dějin vnáší spojení teleologické, kdežto [Dějiny] hledí si jen minulosti, pátrajíce po příčinách a následcích každého zjevu (Goll). IV. Podání výsledku badání historického, ať slovem, ať písmem, spadá v obor aesthetiky, zvl. rhetoriky a stilistiky. Methoda hist. vyžaduje, aby výsledky nabyté podány byly nezkomoleny, nepřevráceny. Podání hist. bude tím správnější, čím lépe dějepisec bude si vědom a čím svědomitěji naznačí, co ví a co neví. Požadavkům aesthetickým má dostáti jen potud, pokud nejbližší účel dějin to připouští.-Obyčejné formy podání histor. jsou: forma vyprávěcí (a sice: čistě referující, pragmatická, genetická; monografická, biografická, katastrofická), forma vyšetřující (napodobuje hledání, badání samo), forma diskussivní a podání didaktické. Onen způsob podání, kde dějepisec varuje se pronésti úsudek osobní a vlastní své názory, ve mluvě obyčejné nazýván bývá podáním objektivním, opak toho podáním subjektivním. Methoda historická jmenuje podáním objektivním podání ono, které nejvíce nebo ve značné míře vyhovuje methodicky vědeckým úlohám: subjektivním jest jí to podání, které nedospělo dosažitelné míry skutečnosti. Pomocné vědy. Historikovi je ku práci jeho třeba příprav velikých a jest mu užívati pomoci mnohých věd. Pomocnými vědami historickými po výtce-ač ne správnějmenovány bývají tyto zvláštní discipliny: palaeografie (nauka o písmu), diplomatika (nauka o listinách), sfragistika (o pečetích), heraldika (o znacích), epigrafika (o nápisích), chronologie (o počítání času). genealogie (o rodech), nummismatika (o mincích), archaelogie (o starožitnostech). Discipliny ty slouží hlavně heuristice a kritice. Avšak i při těchto i při ostatních pracích methodických dějezpytec neobejde se bez pomoci věd jiných, hlavně filologie (zvl. srovnávacího jazykozpytu), dějin literatury a umění, zeměpisu (zvl. anthropogeografie), anthropologie, ethnografie, psychologie (zvl. také psychologie sociální), filosofie (zvl. filosofie dějin), sociologie, národního hospodářství, vědy právní a státní, statistiky. Vývoj dějepisectví závisí na tom, co kdy považovalo se za látku dějinnou a co z látky té chtělo se věděti Odtud vyplynula tři hlavní stadia dějepisectví: 1. [Dějiny] prostě vyprávěcí či referující, kde nebyl zájem jiný, než zvěděti, co se událo; 2. [Dějiny] pragmatické v širším smyslu či poučné, jež hledaly příčiny a následky událostí, čerpajíce odtud poučení (mravní a j.); 3. [Dějiny] vyvíjecí či genetické, jimž jde o vývoj společnosti a člověka společenského. Stadia ta nejsou od sebe přísně oddělena, trvajíce jedno vedle druhého až do dob našich. Prvopočátky dějepisu leží jednak v pověstech, mythech, národních písních epických (zpěvy Homérovy), jednak v nápisích učiněných na památku událostí důležitějších (nápisy assyrské, perské), jednak ve kratičkých záznamech pořizovaných pro účely praktické (seznamy králův a nejvyš. úředníků státních, vítězův olympských, commentarii pontificum, kalendarie atd.). Počátek vývoje dějepisectví vlastního je zásluhou Řeků. Logografové tvoří přechod od pověstí k [Dějiny]-nám. Otec dějepisectví Hérodot (kol r. 440 př. Kr. ) ptaje se tu a tam již po příčině dějů, stojí na přechodu k [Dějiny]-nám pragmatickým, jejichž pravým zakladatelem je Thukydidés, a jimž po úpadku zaviněném školou Isokratovou Polybios dal jméno (pragmatik÷ ťstorťa) i směr. Řekové a po nich Římané pěstovali je i ve formě pamětí či memoirů (Çpomn™mata, commentarii) i ve formě biografií. Přimknuvše se ke zmíněným záznamům praktickým, Římané vytvořili ve formě dokonalé annály (letopisy), jimž-jako pozdějším kronikám-jde hlavně o posloupnost časovou (stadium referující). Římané však zařadili [Dějiny] do písemnictví krásného, a největšímu mistru jejich Tacitovi i při tehdejší rozloze říše Římské chyběl názor všeobecný o jednotě člověčenstva. Úpadkem záp. říše Římské pokleslo i dějepisectví; vymizel duch kritický a forma sama utrpěla. Středověk potlačil [Dějiny] pragmatické; zbylo mu-až na několik pozdějších memoirů-pouze chudé kronikářství, které jen tam, kde kronikář vypravoval o své době vlastní, mívá druhdy stopy pragmatičnosti (Ekkehard z Aury, Otto Frisinský, Sigebert z Gembloux). Přibyl sice zásluhou křesťanství-ač jednostrannýnázor o jednotě člověčenstva, ale zapomnělo se vědomí, k němuž starověk byl došel, o vniterním spojení a vzájemném působení rozmanitých konání a činností lidských. Něco ducha zdravého vniklo do kronikářství středověkého ve stol. XIV. z měst. Ale teprve humanismus-nejdříve v Italii-vzkřísil zase kritiku historickou, jíž brzy potom hnutí náboženské dodalo pružinu nejmocnější: nepřátelé papežství hledali zbraně své v minulosti i počali zkoušeti ji kriticky. Jestliže scholastikové vitemberští nazývali dílo t. zv. centuriátů magdeburských (M. Flacius Ebeling, Wigand, Faber a j.) »Historia integram ecclesiae Christi ideam secundum centurias complectens« (1559 až 1574) dílem zlatým jen proto, že pohltilo mnoho peněz, jest nazývati podnik ten dílem zlatým i pro následky vyplynulé odtud pro hist. kritiku. V dějepisectví samém, do něhož Macchiavelli (Istorie fiorentine) vnesl živel realistický, vyvinul se nejčiřeji dějepis pragmatický, a vedle něho bujeti počaly [Dějiny] rhetorické, jimž více než na obsahu záleželo na dokonalosti a kráse formy. Stol. XVI. přineslo již první pokus v methodice historické: J. Bodina Methodus ad facilem historiarum cognitionem « (Paříž, 1566), spis podávající ač nesystematicky mnoho dosud platných zásad hist kritiky A na konci věku toho a počátkem stol. XVII. počalo se s edicemi sbírek pramenů (P. Pithou, Schard, Freher, Goldast) Stol. XVII. vykazuje v dějepisectví důležité memoáry řídících státníků. v dějezpytu řadu studií uvědomělých (A. Duchesne, E. Baluze, J. Mabillon, Luc d'Achéry, Th. Ruinart, J. Bol land, G. Henschen, D. Papebroch. D. Blondel. P. de Marca P. Sarpi, H. Conring, S. Pufendorf, G. W. Leibniz), jimiž methodika pokročila spíše než pracemi theoretickými (pojednání Francouze Fr. de la Mothe le Vayer a Němce G. J Vossa Ars historica v Lejdě 1623). Věk XVIII. prospěl historii jednak skepsí, jednak čilejším rozruchem duševním: kritika hist. vynesla na jevo skvělé sbírky pramenů, dala pevné základy palaeografii (Montfaucon) a diplomatice (Toustain, Tassin). Zásadní otázky methodické byly vyšetřovány důkladněji. avšak dosud i v methodice stálo se ještě pevně na stanovisku poučném (N. Lenglet du Fresnoy, Methode pour étudier l'histoire v Paříži, 1713 a Supplément t., 1740). V Italii G. B. Vico (Principii di una scienza nuova d'intorno alla comune natura delle nazioni v Neapoli 1725) vyslovil pěkné myšlénky o vývoji lidstva, o totožnosti povahy při vší rozmanitosti národův a táže se, zda nedají se nalézti zákony pro rozličné běhy a převraty politické. Tudy stojí již na poli filosofie dějin. Disciplinu tuto valně vpřed pošinuli encyklopaedisté francouzští zvláště Montesquieu (souvislost ústavy a zákonů jednotlivých národů s poměry politickými, morálními a sociálními; vliv ponebí na člověka; methoda srovnávací) a Voltaire (postupný vývoj kultury), který jí dal jméno. Ovšem požadavek století XVIII., aby lidstvo vrátilo se ke stavu prvotnímu, byl příč na příč veškeré historii, a přílišné akcentování nezměnitelnosti a totožnosti mravní fysiognomie člověka mělo v zápětí jednotvárnost a bezbarvost děl historických a tudy vznik i pomíjející rozkvět románu historického, avšak přechod od dějepisectví pragmatického k nazírání genetickému byl již zjednán, počalo se horlivě pracovati o dějepise všeobecném (Gatterer, Schlözer) i kulturním, a pravidla vědecké methody začala se ustalovati a tříbiti: J. M. Chladenius, Allgem. Geschichtswissenschaft (Lipsko, 1752), G. B. de Mably, De la manière d'écrire l'histoíre (Paříž, 1778), J. Priestley, Lecture on history and general policy (1788). Sklonek věku XVIII. a stol. XIX. dovršily rozvoj filosofie dějin (Herder; směr ideálně filosofický: Kant, Fichte, Schelling, Hegel; směr sociálně přírodovědecký: Condorcet, Comte, Buckle, Stuart Mill, Spencer; směr prostředkující: Lotze) a přispěly jím značnou měrou k pokroku dějin, k němuž impuls daly také běhy politické a vědecké snahy vůbec (rozkvět methody filologické; sociologie, národní hospodářství, sociální psychologie, anthropologie). Dějepisectví počalo více než druhdy všímati si všech dob, všech národů, methodologie-zvláště působením pařížské školy diplomatické »École des chartes«, vídeňského ústavu pro rak. dějezpyt a německých universit-nabyla rysův určitých, dovršila se bezpečnost i přesnost kritiky. Literatura. Spisy starší sneseny jsou bedlivě v díle E. Bernheima, Lehrbuch der hist. Methode (Lipsko, 1889), dle něhož článek přítomný z většího dílu spracován; mimo ně: Ch. de Smedt, Principes de la critique historique (Brussel, 1883); T. G. Masaryk, Theorie dějin dle zásad H. T. Bucklea (Praha. 1883); Seeley, The expansion of England (Londýn, 1883); P. Villari, Arte, storia e filosofie (Flor. 1884); J. Goll, [Dějiny] a dějepis (v Athenaeu roč. VI. 1889 str. 74. sl.); L. Bourdeau, L'histoire et les historiens (Paříž, 1888); E. Gothein, Die Aufgabe der Kulturgeschichte (1889); Th. Kolde, Ueber Grenzen des histor. Erkennens u. der Objektivität des Geschichtschreibers (Erlanky, 1890: II. vyd. 1892); N. Karějev, Suščnost istorič. processa i rol ličnosti v istorii (Petrohrad, 1890); N. Fornelli, Il metodo critico nella storia (Verona, 1890); P. Villari, Saggi storici e critici (Bologna 1890); týž, La storía è una scienza? (v Nuova Anthologia an. XXVI. Řím, 1891 str. 409. sl.); O. Lorenz, Die Geschichtswissenschaft in Hauptrichtungen und Aufgaben (2 sv. Berl. 1886 a 1891); C. Albicini, Politica e storia (Bol., 1891); D. Schäfer, Geschichte und Kulturgesch. (Jena 1891); A. Dippe, Das Geschichtstudium m. seinen Zielen und Fragen (Berl. 1891); C. Charaux, Les éléments de la pensée et les éléments de l'histoire (Grenoble, 1891); B Kneisel, Die Weltgeschichte ein Zufall? (Berlín, 1891); R Mahrenholtz, Wandelungen der Geschichtsauffassung und des Geschichtsunterrichtes besonders in Deutschland (Hamb., 1891); O. Tommasini, Scritti di storia e critica (Rím, 1891); J. Lulvés, Moderne Geschichtschreiber (I. d Cáchy 1892); G. Simmel, Die Probleme d. Geschichtsphilosophie (Lipsko, 1892); G. Grupp, System und Geschichte der Kultur: I. das System u. Gesetze der Geschichte (Paderborn, 1892); R. Lavollée, La morale dans l'histoire (Paříž, 1892); Jameson, The history of historical writing in America (Boston, 1892); G. Stöckert, Der Bildungswert der Geschichte (Berl., 1892); R. Rocholl, Die Philosophie der Geschichte (2 sv. Gotinky 1878 a 1893). Koll. [Dějiny] práva mají úkol stopovati rozvoj práva jako jednoho z výrazů kulturního života národního, vyšetřiti poměry, za jakýchž se právní normy tvořily nebo na něž se vztahují, stopovati příčiny, pro které se rozvoj práva dál určitým svým směrem a právo nyní platné nabylo právě své individuální povahy i formy. [Dějiny] právní přihlížejí buďto k rozvoji práva u jednoho určitého národa, a tu jest veledůležitým úkolem jejich, vyšetřiti, pokud právo jeho jeví se býti výplodem vlas (ní jeho činnosti duševní a vykazuje tedy jeho zvláštní národní povahu a pokud snad sobě v právo jeho proklestily dráhu názory právní cizí, ze. jména oněch národů, s nimiž onen nalézal se v dlouhých, pro rozvoj kulturního jeho života rozhodných stycích. Tento druh historickoprávního badání nazýváme specielními [Dějiny]-nami práva. Takovými spec. [Dějiny]-nami práva jsou na př. děje práva českého, polského, anglického, německého a j. Od těchto nutno lišiti takové badání, jež čelí k tomu, vytknouti následky vzájemných styků, jevící se na poli právní osvěty u národů, kteří geografickými i politickými okolnostmi po staletí ke stykům takovým byli puzeni, nebo badání, které pozorujíc rozvoj práva několika národů, témuž hlavnímu kmeni náležejících, avšak od věků již samostatné národní individuality tvořících, též politickými osudy svými se různících, směřuje k tomu, aby vyšetřilo stopy kmenové oné příbuznosti i na poli právní osvěty a vytknulo ony příčiny, které podmiňovaly různosti ve právu jejich se vyvinuvší. Příklad prvního druhu právních dějin poskytují právní [Dějiny] rakouské, kdežto právní [Dějiny] slovanské nebo germanské náležejí v druhou kategorii takového právně-historického badání. Nazvati lze ony territoriálními, tyto kmenovými [Dějiny]-nami právními. Konečně lze právním [Dějiny]-nám přikázati též úlohu, aby stopovaly rozvoj práva vůbec, celkový tedy rozvoj práva v čase. Právní [Dějiny] musí tu vyšetřiti zákony všeobecného rozvoje právního i vytknouti jednotlivá období tohoto rozvoje, čelícího k neustálému pojmovému zdokonalování práva vůbec. Takovéto badání právně historické nesmí se při sbírání věcného podkladu svého obmezovati na některé pouze národy nebo věky, nýbrž musí přihlížeti k právu národů vzdělaných i nevzdělaných, k oněm, kteří přivedli právo své na vysoký stupeň rozvoje, i k oněm, u nichž nalézají se sotva kusé i nejasné názory o právu. Konečně mají tu právní [Dějiny] najisto postaviti úděl, jakým každý národ přispěl ke zdokonalení práva v pojmu jeho, k utvoření takových forem právních, které zdokonalování tomu jsou poměrně nejméně na závadu. Takovýto způsob právně-historického badání nazývá se universálními či povšechnými [Dějiny]-nami právními a právě tento druh studia počíná se v době nejnovější vždy horlivěji pěstovati zejména v Anglii i Francii, avšak též v Německu. Srv. Pastoret, Histoire de la législation (Paříž, 1817-1837, 11 sv.); Ch. Comte, Traité de législation (2. vyd., t., 1835, 4 sv.); Dareste. Etudes d' histoire du droit (t., 1889); H. S. Maine, Ancient Law (2. vyd., Londýn, 1863). Ve Štutgartě vychází od r. 1878 časopis, tomuto povšechnému badání právně historickému věnovaný: »Zeitschr. für vergl. Rechtswissenschaft«, založený od Bernhöfta a G. Cohna -l.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
